Název: A hory odpověděly

Autor: Khaled Hosseini

Název v originálu: And the Mountains Echoed

Rok vydání: 2013

Nakladatelství: Argo

Překlad: Miroslava Kopicová

Anotace: Hosseini zasadil příběh opět do své domoviny, do Afghánistánu. Vypráví zde mimo jiné příběh dvou odloučených sourozenců, Abdulláha a Parí. Parí je vychovávána bohatou rodinou, na svého bratra si nepamatuje. Abdulláh oproti tomu vyrůstá v chudobě. Setkají se sourozenci někdy? Který z nich bude mít lepší život? Autor zde popisuje příběhy i jejich blízkých či lidí, kteří nějak souviseli s jejich životy. 

Tomuto románu chybí takové to "ono", pocit, že vše zapadlo do sebe a kniha byla napsána přesně tak, jak má být napsaná. To, co znamená genius loci pro určité místo - dělá z obyčejného neobyčejné, magické. 

Kniha je složená z několika příběhů - Abdulláha a Parí, Roši, Bábá a Nábího a spousty dalších. Příběhy samotné jsou neskutečně čtivé, ale jako celek to bohužel nefunguje. Měla jsem při čtení pocit, že autor sesbíral náhodné příběhy, které se snažil nějakým způsobem spojit, ale neúspěšně. V momentě, kdy Vás jeden příběh konečně pohltí, je najednou useknut, a žezlo je předáno jinému, do kterého opět máte problém se dostat. Příběhy spolu sice souvisí, to ano, ale tak nějak podivně, jako by každá postava plynula vzduchoprázdnem, najednou o kus dál zahlédla druhou, povědomou, postavu, ale dřív, než se stihnou chytit, plují každá dál. A nestihnou si ani zamávat.

O každém příběhu bych mohla říct, že byl můj oblíbený. Ale dílo jako celek rozhodně ne. Prostředí tak exotické a zajímavé, když jsem se s ním seznámila v Lovci draků, a tak podobné a nevýrazné, když jsem se do něj vrátila v Horách. Na druhou stranu musím dát Hosseinimu body za to, jak úžasně dokáže vykreslit vztah mezi dvěma lidmi. O to větší škoda je, že to vše nedokázal propojit. 

Kniha to rozhodně není špatná. Není ani výborná. Je prostě průměrná a snadno zapomenutelná. Není v tom ani žádné poselství, které by se snažila předat. Doporučuji proto spíše přečíst Lovce draků, který za přečtení určitě stojí.  

"Pro tebe třeba tisíckrát." 

Dnes jsem si pro vás připravila článek o Lovci draků. Asi nejznámější kniha od Khaleda Hosseiniho, která přibližuje jeho dětství v Kábulu, hlavním městě Afghánistánu. Jedním z důvodů, proč mě tak baví číst je to, že přestože jsem fyzicky doma, v Praze, moje duše se může podívat na nejrůznější místa a může cestovat, jak se jí zalíbí. A v Hosseiniho Afghánistánu se jí zalíbilo moc.

Název: Lovec draků
Autor: Khaled Hosseini
Název v originále: The Kiterunner
Nakladatelství: Leda (2009)
Počet stran: 384
Anotace: Částečně autobiografický román, který vypráví příběh Amíra a Hassana. Ti vyrůstají v 70. letech v Kábulu, v Afghánistánu, v jednom domě - Hassan jako syn služebníka, Amír jako syn bohatého majitele. Kamarádí se spolu, přestože oba pocházejí z jiných poměrů. Jejich cesty se po ovládnutí Kábulu Talibanem rozdělí, Amír se s otcem odstěhuje do USA. Zde je za několik let život jeho otce naplněn a Amír se vrací do Kábulu, aby zjistil pravdu o vztahu s Hassanem a jakou roli v tomto vztahu hraje i jeho otec. Kniha na pozadí příběhu vykresluje kábulské socio-ekonomické prostředí a politické události několika desítek let.

Je to geniální kniha. A to musím říct, i když od ní po dočtení odcházím s rozdrásanými nervy a emocemi zmlácenou duší. V průběhu si říkáte, co horšího se ještě může stát, ale ono se to tak nějak stupňuje, že knihu opouštíte psychicky úplně vyčerpaní. A to z ní dle mého názoru dělá vynikající knihu. 

Kromě toho se mi nesmírně líbilo vykreslení vztahů, ať už Amíra s Hasanem, bábou a nakonec i se Sohrábem. Lehce mi to asi právě těmi vztahovými zápletkami připomínalo Steinbecka. Dobře napsanou knihu mimo jiné podle mě poznáte i tak, že každá postava má opravdový charakter, nejsou ploché, nesplývají. Působí jako byste četli o někom, koho jste právě poznali a kdo vás nesmírně zajímá.

Dále mi knížka dost poupravila pohled na Afghánistán a jeho vývoj v posledních několika desítkách let. Z mého dětství si Afghánistán vybavuji hlavně z útržků večerních zpráv, a to nebyly samozřejmě dobré zprávy. Vlastně i v současnosti slýcháme jen to špatné, co se tam děje. Možná i právě proto je zajímavé jej poznat z té druhé strany, od člověka, který tam vyrůstal, Kábul pro něj znamenal domov a milované místo a ne pouze válku a teroristické útoky.

Když Amír popisoval, jak běhali s Hasanem na kopec, trhali tam granátová jablka a listy stránek, jež Hasan číst nemohl, se ve větru otáčely, měla jsem konečně pocit, jako bych poznala ten pravý Afghánistán. Ten, na který Amír i bába s láskou vzpomínali. A jako bych tam byla s nimi. Skoro jsem při čtení cítila, jak se mi na jazyku rozplývá právě rozkousnuté granátové jablko a jak utíkám s Amírem a Hasanem proti větru. Krása.  

"...Poněvadž rodům, odsouzeným ke sto rokům samoty, se nové příležitosti na této zemi už nikdy nedostane."