Recenze: Lovec draků

srpna 19, 2017


"Pro tebe třeba tisíckrát." 
Dnes jsem si pro vás připravila článek o Lovci draků. Asi nejznámější kniha od Khaleda Hosseiniho, která přibližuje jeho dětství v Kábulu, hlavním městě Afghánistánu. Jedním z důvodů, proč mě tak baví číst je to, že přestože jsem fyzicky doma, v Praze, moje duše se může podívat na nejrůznější místa a může cestovat, jak se jí zalíbí. A v Hosseiniho Afghánistánu se jí zalíbilo moc.

Název: Lovec draků
Autor: Khaled Hosseini
Název v originále: The Kiterunner
Nakladatelství: Leda (2009)
Počet stran: 384
Anotace: Částečně autobiografický román, který vypráví příběh Amíra a Hassana. Ti vyrůstají v 70. letech v Kábulu, v Afghánistánu, v jednom domě - Hassan jako syn služebníka, Amír jako syn bohatého majitele. Kamarádí se spolu, přestože oba pocházejí z jiných poměrů. Jejich cesty se po ovládnutí Kábulu Talibanem rozdělí, Amír se s otcem odstěhuje do USA. Zde je za několik let život jeho otce naplněn a Amír se vrací do Kábulu, aby zjistil pravdu o vztahu s Hassanem a jakou roli v tomto vztahu hraje i jeho otec. Kniha na pozadí příběhu vykresluje kábulské socio-ekonomické prostředí a politické události několika desítek let.

Je to geniální kniha. A to musím říct, i když od ní po dočtení odcházím s rozdrásanými nervy a emocemi zmlácenou duší. V průběhu si říkáte, co horšího se ještě může stát, ale ono se to tak nějak stupňuje, že knihu opouštíte psychicky úplně vyčerpaní. A to z ní dle mého názoru dělá vynikající knihu. 

Kromě toho se mi nesmírně líbilo vykreslení vztahů, ať už Amíra s Hasanem, bábou a nakonec i se Sohrábem. Lehce mi to asi právě těmi vztahovými zápletkami připomínalo Steinbecka. Dobře napsanou knihu mimo jiné podle mě poznáte i tak, že každá postava má opravdový charakter, nejsou ploché, nesplývají. Působí jako byste četli o někom, koho jste právě poznali a kdo vás nesmírně zajímá.

Dále mi knížka dost poupravila pohled na Afghánistán a jeho vývoj v posledních několika desítkách let. Z mého dětství si Afghánistán vybavuji hlavně z útržků večerních zpráv, a to nebyly samozřejmě dobré zprávy. Vlastně i v současnosti slýcháme jen to špatné, co se tam děje. Možná i právě proto je zajímavé jej poznat z té druhé strany, od člověka, který tam vyrůstal, Kábul pro něj znamenal domov a milované místo a ne pouze válku a teroristické útoky.
Když Amír popisoval, jak běhali s Hasanem na kopec, trhali tam granátová jablka a listy stránek, jež Hasan číst nemohl, se ve větru otáčely, měla jsem konečně pocit, jako bych poznala ten pravý Afghánistán. Ten, na který Amír i bába s láskou vzpomínali. A jako bych tam byla s nimi. Skoro jsem při čtení cítila, jak se mi na jazyku rozplývá právě rozkousnuté granátové jablko a jak utíkám s Amírem a Hasanem proti větru. Krása.  

You Might Also Like

2 komentářů

Děkuji za každý komentář!

Fanoušci