Recenze: Sto roků samoty
srpna 15, 2017"...Poněvadž rodům, odsouzeným ke sto rokům samoty, se nové příležitosti na této zemi už nikdy nedostane."
Perla magického realismu. Nadpozemské prvky existují vedle těch pozemských tak přirozeně, že se nad povídání s duchy, Melquíadesem předpovězenou budoucností rodu Buendíů a tím, jak se jejich osud stále dokolečka opakuje, vůbec nepozastavíte.
Autor: Gabriel García Márquez
Název v originále: Cien años de soledad
Nakladatelství: Odeon (2012)
Překlad: Vladimír Medek
Počet stran: 320
Anotace: Román, jedno z nejvýznamnějších děl latinskoamerické i světové prózy, vyšel poprvé roku 1967. Líčí životy šesti generací rodu Buendíů ve fiktivním městečku Macondo v Jižní Americe. Pro rod je typické, že každý člen trpí samotou, která jej specifickým způsobem izoluje od zbytku světa. Spisovatel za dílo získal Nobelovu cenu.
Sága rodu Buendíů je mistrovské dílo. Nedá se o nich mluvit jako o rodině, protože každičký člen je tak nějak uzavřen ve své vlastní samotě stylizující se podle jejich rodného jména. Na začátku se s rodem seznamujeme jako s jedním z nejvýznamnějších z celého Maconda, je tam spousta postav, které vám přirostou k srdci, a stejně jako ke konci knihy zjišťujeme, že takových postav ubývá, ubývá i povědomí o rodu Buendíů ve městě. Kniha navíc popisuje smrt a stárnutí tak přirozeně a "krásně", že Vám to, ať chcete či nechcete, po dočtení nastolí nesmírný klid v duši.
Ačkoliv García Márquez své dílo nikdy nenazval magickým realismem, označení se nebránil a tvrdil, že v dílech znázorňuje realitu bez racionalistických předsudků a především, že zobrazuje její odvrácenou tvář. Zaujalo mě, že prý dílo vyprávěl tak, jako by mu ho vyprávěla jeho babička, která měla k magičnu a nadpřirozenu velmi blízko.
Až se budu opět chtít vytratit z reality, zamířím do Maconda. Ale do toho před banánovou horečkou, železnicí a deštěm. Toho, kde cikáni ukazují led a létající koberce a kde Pietro Crespi učí Amarantu a Rebecu tancovat.
Závěr: Knihu jednoznačně doporučuji - ať už k maturitě, komukoliv, kdo chce nasát trochu latinskoamerické atmosféry, a také každému, kdo si chce přečíst skvostně napsaný román. Nobelova cena z roku 1982 jen dokazuje jeho kvalitu.
Třešnička na závěr: Nic nepotěší tolik, jako náhodně objevený García Márquez v antikvariátu. A ještě navíc jeho nejlepší dílo. Po Lásce za časů cholery a Kronice ohlášené smrti třetí dílo, díky kterému jsem měla možnost se s G. G. M. seznámit. V knihovničce už na mě čekají další tři. Ale to zase někdy příště.
Až se budu opět chtít vytratit z reality, zamířím do Maconda. Ale do toho před banánovou horečkou, železnicí a deštěm. Toho, kde cikáni ukazují led a létající koberce a kde Pietro Crespi učí Amarantu a Rebecu tancovat.
Závěr: Knihu jednoznačně doporučuji - ať už k maturitě, komukoliv, kdo chce nasát trochu latinskoamerické atmosféry, a také každému, kdo si chce přečíst skvostně napsaný román. Nobelova cena z roku 1982 jen dokazuje jeho kvalitu.
Třešnička na závěr: Nic nepotěší tolik, jako náhodně objevený García Márquez v antikvariátu. A ještě navíc jeho nejlepší dílo. Po Lásce za časů cholery a Kronice ohlášené smrti třetí dílo, díky kterému jsem měla možnost se s G. G. M. seznámit. V knihovničce už na mě čekají další tři. Ale to zase někdy příště.
0 komentářů
Děkuji za každý komentář!