Knižní Odysea

Knihy z Odeonu jsou zpravidla zárukou kvality. Nejinak je tomu i v případě Předčítače Bernharda Schlinka, který přivedl na výsluní nejen samotného autora, ale ke konci 20. století i současnou německou literaturu jako takovou. Ukázal prostřednictvím svého příběhu, že německá literatura nemusí být nutně strohá, a zařadil se mezi německé bestsellery, jako byl Parfém Patricka Süskinda nebo Plechový bubínek Güntera Grasse.

Nebyl jistě prvním ani posledním, kdo využil německého dědictví hrůz holocaustu jako kulisu milostného příběhu, možná ale právě stojí za přečtení. Je kontroverzní, je šokující, především ale nutí k zamyšlení o morálce našich rozhodnutí i o individuální či kolektivní vině Němců za šoa. Těžké soudit druhé, když neznáme jejich stranu příběhu. Měl tedy Michael právo soudit svou o dvacet let starší milenku, pokud neznal její minulost? To musí každý čtenář posoudit sám. Měla právo Hanna svést patnáctiletého kluka a poznamenat ho na celý život tak, že nebyl schopen úspěšně navázat žádný další smysluplný vztah? Byla jeho náklonnost k ní způsobena, řekněme Freudovsky, jeho vztahem k matce?

Předčítač bývá přirovnáván k Lolitě, není s podivem, paralela bije do očí. Humbert popisuje rozkoš, do jaké ho jeho malá Dolores přivádí jen tím, že si navléká punčocháče. Podobně je patnáctiletý Michael unešen z navlékání punčocháčů Hannou. Tím ale podobnost v podstatě končí.

Hanna má temnou minulost, ona sama ztělesňuje v jejich milostném příběhu minulost, zatímco Michael je přítomností i budoucností. Byla manipulativní. Příběh je ovšem vyprávěn z pohledu Michaela, bez náhledu do psychiky Hanny. Michael není sentimentální, jeho vyprávění působí odosobněně, jako vzpomínka na něco, co zažil dávno.

Hlavním tématem, které se prolíná celým Hanniným osudem, zůstává analfabetismus. Spousta kritiků Schlinkovi vyčítá nepravděpodobnost klíčové zápletky, která z Hanniny neschopnosti číst a psát vychází. Je to samozřejmě fikce a je jen na čtenářích posoudit, nakolik si Hanna svůj osud i trest zasloužila a za jaké všechny činy byla vinna.

„Je to opravdový smutek? Ten, co nás přepadá, když se hezké vzpomínky při zpětném pohledu kazí, protože tehdejší štěstí nežilo jenom ze situace, ale i z očekávání, která nebyla splněna?“

10 přečtených knih za měsíc říjen. 10 společníků, kteří dělali moje cesty do školy, ze školy, do práce, z práce a vůbec všechna prázdná místa v prosluněných podzimních dnech příjemnější. Díky kterým jsem se mohla ztratit z té pro mě většinově nudné, šedé reality, do světů mnohem zajímavějších, plných zdrcujících životních osudů, absurdních situací, několika vražd, příběhů nesmírně inspirativních i nutících k zamyšlení. To byl můj literární říjen.

Říjen byl pro mě také ve znamení nové spolupráce s Knižním klubem, na začátku října mi přišly skvělé novinky, které si Euromedia připravila na měsíc září. A jelikož co se týče knih, mám vždycky trochu velké oči, přišlo mi celkem 5 kousků. První z nich můžete vidět na fotce, Sophie Hannah se toho očividně nebála a vytvořila úplně nový příběh s Herculem Poirotem. Agatha Christie samozřejmě byla a nejspíš vždy bude jen jedna. I tak to ale zpětně hodnotím jako povedený pokus o pokračování příběhů s roztomilou belgickou legendou, která si poradí s každou záhadou. Během čtení jsem si uvědomila, že Sophie má díla z pera Agathy dobře nastudovaná, dle mého soudu se Hercule chová přesně, tak jak má. Možná to mi ve výsledku kazilo dojem z celého díla, co si vzpomínám, v každém díle s Poirotem jsem našla něco, co mě příjemně překvapilo a co danému dílu dodalo určitý šmrnc. Pokud ale máte načtenou celou bibliografii Agathy a chcete se vrátit do prostředí anglických čajů s mlékem, dob, kdy ženy a muži nosili klobouky, a kdy i cesta vlakem byla tak trochu dobrodružství, nebude Záhada tří čtvrtin krokem vedle. Zápletka dobrá, i když ne geniální ve stylu Agathy, jazykově i dějově povedené, za mě ano!

Nech mě jít. Magický příběh z Nakladatelství Domino o cestě za eutanazií, hodně neobvyklý způsob zpracování tématu, ale o to lépe to na čtenáře, tedy mě, fungovalo. Vyprávění z pohledu syna, který veze svého otce trpícího amyotrofickou laterální sklerózou do švýcarského Curychu za asistovanou sebevraždou, nemohlo být než silné čtení. O této nemoci, nejčastěji nazývané ALS, jste určitě v posledních letech spoustu slyšeli. Asi nejznámějším případem ALS byl vědec Stephen Hawking, nevyhnula se ani našemu bývalému premiérovi Stanislavu Grossovi...Největší kvalitou této knihy je ale naprosto kouzelné vykreslení lidskosti v té nejčistší podobě, jaká může být. Podstata cesty je samozřejmě smutná, o tom, zda se nakonec pro eutanazii pan Lasker rozhodne či ne, vám tu vyprávět nebudu. Budu vám vyprávět o těchto věcích: O spoustě vtipu, černého humoru, dobrého francouzského vína a závodů na invalidních vozíčcích kolem prehistorických jeskynních maleb. Místy mi to připomínalo Wild od Cheryl Strayed, co se týče filosofických pasáží o vyrovnání se se ztrátou blízkého člověka, místy tou lidskostí a životem filmové Nedotknutelné. Bylo to lidské, rodinné, dojemné, hřejivé, filosofické, až metafyzické. Edward Docx je rozhodně stoupající hvězdou na britském literárním nebi!

Trainspotting je nejen podle mýho názoru fakticky kultovní záležitost. Hustý, čéče, víšjak, né? Dyž sem četla vo těch kocourech jménem Spud, Renta, Sifon nebo Franco, jako trvalo mi se do celý tý záležitosti dostat, víšjak prostě. Ale pak mě to teda jako chytlo, tajdleta věc. Činaný kočkodáni, to ti povim. Černočernej humour, normálně sem se tlemila, dyš si na to ale spomenu, tak mě tak jako mrazí víšjak, maníci, co se fakt moc snažili dostat ze zajetejch kolejí svejch rodičů, né? Jako chápu je, čéče, ale byla z toho cejtit taková beznaděj, čim dál věčší, AIDS, herák, spousta násilí víšjak, strašně jako zoufalý lidi, který si mohli zvolit né? A zvolili si nevolit život, aby měli tu štreku co nejrychlejc za sebou, já se jim jako nedivim, žili tak jak uměli čéče. Tadle knížka byla fakticky dekadentní jízda, to ti povim, a to sem jí neukradla. Prostě žůžo. Jó a má to jako na svědomí ňáký fakt hustý nakladatelství Argo!

"Choose Life. Choose a job. Choose a career. Choose a family. Choose a fucking big television, choose washing machines, cars, compact disc players and electrical tin openers. Choose good health, low cholesterol, and dental insurance. Choose fixed interest mortgage repayments. Choose a starter home. Choose your friends. Choose leisurewear and matching luggage. Choose a three-piece suit on hire purchase in a range of fucking fabrics. Choose DIY and wondering who the fuck you are on Sunday morning. Choose sitting on that couch watching mind-numbing, spirit-crushing game shows, stuffing fucking junk food into your mouth. Choose rotting away at the end of it all, pissing your last in a miserable home, nothing more than an embarrassment to the selfish, fucked up brats you spawned to replace yourselves. Choose your future. Choose life... But why would I want to do a thing like that? I chose not to choose life. I chose somethin' else. And the reasons? There are no reasons. Who needs reasons when you've got heroin?"

Jak to tak už bývá u sbírek povídek, vždy jsou tam slabší a silnější kousky. A ty těžce průměrné. A platilo to i u sbírky Až se zamiluju. Několik povídek z pera zvučných jmen současných literátů i těch méně známých tvoří celkově příjemné, oddychové dílko, které přečtete jedním dechem. Největším paradoxem je zde ale to, že právě ta jména, která vás nalákají na čtení, protože je přeci znáte, jsou ti autoři, kteří vás nejvíce zklamou. Michal Viewegh, Aňa Geislerová, Petra Soukupová, děkuji, nechci. Nejslabším prvkem sbírky byl nepochybně právě Viewegh prezentující nám další obyčejnou situaci, absurdní jeho podivným stylem, nepravděpodobnou, políbenou zašlou slávou. Příjemným objevem pro mě byla Hana Lasicová a Jaroslav Rudiš, Miloš Urban byl pro mě literárním pohlazením jako vždy. Za nejvýraznější počin považuji povídku Marka Epsteina o cestě do Santiaga do Compostela. Dobrá povídka je ta, kterou si i po téměř měsíci pamatujete, a to tato je. Hrála přesně na ty tóny, na které měla.

Hry bez hranic byly hodně, hodně zajímavé. Tak zajímavé, že to musím hodnotit jako jeden z nejvýraznějších českých počinů tohoto roku. Útlá novelka, která ale zpracovává tolik aktuálních témat, že jsem pak kroutila hlavou, jestli jsem skutečně přečetla jen 150 stran, které kniha má. Bez ostychu se dotýká spousty témat, která dnes probíráme jak nad sklenkou vína, tak slýcháme z večerních zpráv. Uprchlická krize, migranti, nejrůznější paradoxy dnešní doby přehlcené technologiemi, domlouvání randíček přes Tinder, lenost pracovat, to vše zabalené do pořádné dávky sarkasmu a ironie. Především z toho ale mrazí. Dojem generační zpovědi, který z toho i několik dní po přečtení mám, mě zdaleka neopustil. Snaha mojí a o něco starší generace udělat co nejméně práce za co nejvíc peněz a pak se bavit, protože proto tu přece jsme, je v téhle knize cítit z každého písmena, čárky i tečky. Mrazivé, zábavné, ale poučné - nutí to čtenáře totiž zamyslet se nad vlastní maličkou existencí.

Tuhle novinku si mimo jiné k výročí založení republiky pro nás připravilo Nakladatelství Grada. Mlýn je románovým debutem autora velkého množství pohádek a příběhů pro děti Michala Vaněčka. Dle mého soudu se jedná o velice povedenou románovou prvotinu, která se na české literární scéně zajisté neztratí! Vypráví příběh dvou bratrů, kteří dají svému otci slib, že se za žádné situace nevzdají mlýna, který jim před smrtí svěřil do opatrování. Je to především příběh o neskutečné síle dvou osobností odolat všemu negativnímu, co prošlo územím naší republiky za posledních sto let. Hodně nezvyklým prvkem v knize jsou úryvky z Rudého práva, kterým je celý příběh protknut a ač dobře, tak děsivě dokresluje atmosféru tehdejší doby. Neskutečně dobře napsané. Napsané tak skvěle, že jsem si téměř na každé straně říkala, jak jsem vděčná za svobodu, kterou tu teď máme.

Odkaz na knihu: www.grada.cz/mlyn

Na přelomu září a října jsem přečetla dvě knihy ze Slovartu, které má na svědomí John Boyle - Chlapec na vrcholu hory a Chlapec v pruhovaném pyžamu. O druhé zmíněné jste určitě slyšeli, kromě úspěšné knihy byl před pár lety podle ní natočen také film. Příběh o devítiletém chlapci, který se musí z Berlína odstěhovat na venkov, k Aušicu, jak koncentračnímu táboru Auschwitz říká. Vůbec nechápe, co jeho tatínek dělá za práci, proč je pro něj tak důležitý Fíra, jak říká Vůdci, a už vůbec! nechápe, proč z okna vidí plot a za ním spoustu lidí, kteří za nimi nemohou jít. A tak se k plotu, na průzkum jako každý správný devítiletý průzkumník vydá. A seznámí se s chlapcem v pruhovaném pyžamu. Mrazivá a geniální myšlenka, které lehce ubírá styl, jakým Boyle píše. Bohužel se domnívám, že myšlenka knihy je lepší než kniha samotná, je psaná pro mladší čtenáře než jsem já a ten geniální plot twist je zpracován asi tak na 2 stranách...Ale i tak to za to stojí!

Druhý příběh o chlapci, tentokrát o jiném chlapci, je kniha Chlapec na vrcholu hory. Dle mého názoru mnohem povedenější zpracování nápadu, lze z toho vycítit, že autor už si je jistější v kramflecích, co se spisovatelského řemesla týče. Tentokrát nám přibližuje příběh chlapce, kterému zemřou oba rodiče, stráví nějaký čas v sirotčinci a nakonec si ho jeho teta vezme pod svá křídla do domu, kde dělá hospodyni. Tím domem není nic jiného než Orlí hnízdo, ve kterém čas od času přebývá Adolf Hitler. Co mi na tom přišlo šílené (a dobře napsané) byl ten posun osobnosti. Do Hnízda přišel jako malý, nevinný chlapec a odcházel z něj jako stoupenec Hitlerovy fašistické ideologie, špatně vychovaný jedinec obdivující Vůdce, jednoduše amorální a zkažená zrůda, která je schopna udat svoje nejbližší. Pokud tedy váháte, co z Boylovy tvorby vybrat, sáhněte spíše po tomhle díle. Bez servítek nastiňuje, co se stane, když má člověk přístup pouze k jednomu (špatnému) druhu informací.

Barnesova Flaubertova papouška jsem měla na seznamu k přečtení strašně dlouho. Vytipla jsem si ho v knize 1001 knih, které musíte přečíst než zemřete, ale vždycky jsem nakonec sáhla po něčem jiném. Životopis, to bude nuda, říkalo mé Barnesem nepolíbené já. Tak teď první polibek proběhl a je z toho láska na celý život. No. Někdy se to tak stane. Možná se časem rozejdeme, ale zatím mě baví - proto vám taky musím říct o Rovinách života! Barnesovo dílo podle mě někomu strašně sedne a někomu vůbec. Ne že by se jednalo o kontroverzní dílo, spíš jde asi o to, co od čtení a literatury obecně očekáváte. Tahle útlá knížečka je o ztrátě blízkého člověka. Nesedne tak podle mě především těm, kteří ztrátu nezažili nebo si ji minimálně neumí patřičně představit. A jak tušíte, patřím do prvního tábora a Julian mi fakt dal zabrat. Je to o spojení lidí, o jejich oddělení, o konečné ztrátě, která čeká v životě každého z nás.

Barnes píše:

"Něčí smrt sice znamená, že dotyčný už nežije, ale rozhodně to neznamená, že už není."

Co dodat. Píše o smrti. O tématu, kterému se běžná společnost (minimálně česká) strašně ráda vyhýbá. I pro mě je jednodušší se tomuhle tématu vyhnout, abych tím ochránila sebe i ostatní. Ale on má ten Barnes pravdu. Dnešní společnost je v tomhle fakt podivná. Když na zesnulého přijde řeč v konverzaci, vždy se všichni snaží strašně rychle z toho vybruslit na něco více odlehčeného. Jeho vyrovnávání se se ztrátou jeho ženy pro mě bylo jedním z nejkrásnějších a nejinteligentnějších vyznání, jaké jsem kdy na stránkách knih našla. Jeho ženě, která ho 37 dní po vyřčení děsivé diagnózy opustila. Ale není to jen o tom. Je to o horkovzdušných balonech, o fotografii, o herečce Sarah Bernhardtové a spoustě dalším. Je to poetické. Metaforické. Hluboké. Je to čistý Barnes, Angličan milující Francii a svoji zesnulou ženu.

Na závěr tady mám takovou třešničku na dortu, na kopec beletrie jeden kousek literatury faktu. Není člověk, co by neznal Steva Jobse nebo Apple. Tuhle bichli jsem dostala k recenzi z Grady, samozřejmě slavný životopis Waltera Isaacsona o tomhle vizionáři už asi nic nepředčí. Na druhou stranu to ale není literatura, která by byla ztrátou času, spíše hezky dokresluje to, co už se čtenář dozvěděl v Isaacsonovi. Přibližuje jeho život zase z jiných úhlů pohledu, místy to pro mě nebylo moc čtivé, inspirativní ale jako celek ano, takže pokud máte rádi produkty Applu, baví vás kreativní lidé a vizionáři, tohle si určitě přečtěte.

Tímto kouskem se pro měsíc říjen loučím, beru si čaj a další knihu... a snad se tu s vámi potkám dřív než u článku se shrnutím za listopad! :)

Jsou oblíbené knihy, knihy milované a knihy osudové. Následující výčet je souhrnem deseti mých osudových knih. Kroutíte hlavou nad tím, co dělá knihu osudovou? Tváří se nenápadně. Tváří se jako každá jiná a někdo s odlišným vkusem by vám i klidně pověděl, že ta kniha opravdu je každá jako jiná. Ale stejně jako v románech z červené knihovny potká hlavní hrdinka svou osudovou lásku, tyto knihy vám změní život. Změní vás. Změní vám žebříček hodnot, celý vám ho zbourá a postaví znova. Stejně jako když osudová láska nevyjde. Akorát že ta kniha vyjde teda, žejo. Rostete s ní během čtení, rostete, když o ní později přemýšlíte, knihy osudové jsou důvodem, proč lidé píšou a chtějí psát knihy. Dnes vám přináším prvních 5, těch "nejosudovějších z osudových".

1. Lolita (Vladimir Nabokov)

...Ta nejosudovější ze všech. Pokaždé v ní najdu něco nového, novou rovinu příběhu, díky které mě román nepřestane fascinovat a vždy mě dostane něčím jiným. Zatím jsem ji četla třikrát. A pokaždé to byl vlastně jiný román. Ve čtrnácti mě dostala ta základní, na svou i (snad) dnešní dobu šokující linie příběhu - Humbertova záliba v mladých dívkách. V šestnácti psychologický podtext, to, že to není jen příběh o vztahu čtyřicátníka a nymfičky, ale spíše o tom, co se děje mezi řádky. A v osmnácti, když mi po pročítání stránek došlo, jak smutný a hořký příběh to je. Těžko říct, zda jsou hlavní postavy politováníhodné, zda si své osudy zasloužily...Pravdou ale zůstává, že je to literární skvost a o tom, jednou takhle psát, si zatím můžu nechat jen zdát.

„Lolita, light of my life, fire of my loins. My sin, my soul. Lo-lee-ta: the tip of the tongue taking a trip of three steps down the palate to tap, at three, on the teeth. Lo. Lee. Ta. She was Lo, plain Lo, in the morning, standing four feet ten in one sock. She was Lola in slacks. She was Dolly at school. She was Dolores on the dotted line. But in my arms she was always Lolita. Did she have a precursor? She did, indeed she did. In point of fact, there might have been no Lolita at all had I not loved, one summer, an initial girl-child. In a princedom by the sea. Oh when? About as many years before Lolita was born as my age was that summer. You can always count on a murderer for a fancy prose style. Ladies and gentlemen of the jury, exhibit number one is what the seraphs, the misinformed, simple, noble-winged seraphs, envied. Look at this tangle of thorns.“

2. Růže pro Algernon (Daniel Keyes)

Že nejde vědeckými experimenty snížit či zvýšit IQ jedince? Ale jde. Přečtěte si Růži pro Algernon a uvěříte sami. Strhující román, díky kterému si uvědomíte hodnotu toho, že můžete číst, psát a vlastně žít “normální život”. Příběh Charlieho Gordona vám roztrhá srdce na tolik kousků, že je ještě po přečtení budete sbírat ve škvírách své duše. Bylo mi Charlieho strašně líto a také byl jedním z nejmoudřejších lidí, které jsem kdy na stránkách papíru měla čest poznat. Daniel Keyes mi zlomil srdce a nechám si ho od něj zlomit třeba tisíckrát.

“Jedu teď dolů po pohyblivých schodech. Když budu jenom stát, dojedu až dolů, ale když začnu běžet, třeba aspoň vydržím na jednom místě. Důležité je pořád upalovat nahoru, ať se děje, co se děje."

3. Mistr a Markétka (Michail A. Bulgakov)

Ach, já a magický realismus. Láska na celý život. Láska na první pohled, na poslední pohled, na každý a kterýkoli pohled, jak by řekl Nabokov. Magický realismus jižní Ameriky a ruský je hodně jiný. Bulgakův je více absurdní, zábavnější, méně živočišný. Nedokážu říct, který je lepší. V obou případech to pro mě ale byla literární jízda života a životem. Šílenství či genialita se v knize postupně stupňují, při čtení máte pocit, jako by se ďáblovi vléval život do žil. Máte chuť si zatančit s umrlci na plese, vylétnout nad Moskvu na koštěti a vyvádět skopičiny s Wolandovou svitou.

Asi si říkáte, o čem kniha vlastně tedy je. Děj vám tu samozřejmě vyprávět nebudu, od toho tu nejsem - vyzrazovat zápletku je vážně na nic. Co vám ale můžu říct je to, že je to příběh novodobého Fausta, zasazený do třicátých let 20. století. Příběh šílený a zároveň šíleně dobře napsaný. Příběhem se zároveň prolíná vyprávění o Pilátu Pontském a Ješuovi Ha-Nocrim. Ptáte se, o kom je řeč? Ješua Ha-Nocri, někdy zvaný Ježíš Nazaretský, ukřižovaný na Golgotě. Alfa a omega křesťanských nauk, tedy to poslední, co byste v magickorealistickém díle o ďáblovi hledali. A možná právě v tom spočívá jeho genialita. A pokud se chcete dozvědět více o tom, proč je tam zrovna Pilát a Ježíš, nezbývá vám než si knihu až do posledního odstavce přečíst!

„Nikdy o nic neproste! Nikdy, slyšíte, a zvlášť ne ty, kdo jsou mocnější než vy. "

4. Na východ od ráje (John Steinbeck)

Od prvního přečtení jednoho ze Steinbeckových drahokamů už uběhlo pár let a životem mi proletělo velké množství příběhů, příběhů, které byly v lecčem zajímavější a více fascinující než Na východ od ráje. Dlouhodobě si u mě ale drží první příčku, co se týče jazyka. Pro mě je to mistr slova. Mistr s velkým M. Ještě jsem nenarazila na nikoho, kdo by psal líp. Když čtete Na východ od ráje nebo Toulky s Charleym, cítíte všechny vůně, které popisuje. Cítíte, jak se smaží ryba na plotně, jak si vítr v Salinas hraje s trávou a ohýbá ji, zhmotňuje se před vámi hlína, kterou Aron s Calebem prošlapávají. Je to rajská hudba pro vaši hlavu. Děj ve zkratce: Příběh Arona a Caleba, dvou bratří, je paralelou na biblický příběh Kaina a Ábela. Celým příběhem se prolíná myšlenka hebrejského slova timšel. Timšel = můžeš, odkazující na fakt, že každý máme na tomto světě možnost vybrat si mezi dobrem a zlem.

“All great and precious things are lonely.”

5. Sto roků samoty (Gabriel García Márquez)

Bible magického realismu. Nadpozemské prvky existují vedle těch pozemských tak přirozeně, že se nad povídání s duchy, Melquíadesem předpovězenou budoucností rodu Buendíů a tím, jak se jejich osud stále dokolečka opakuje, vůbec nepozastavíte. Sága rodu Buendíů je mistrovské dílo. Nedá se o nich mluvit jako o rodině, protože každičký člen je tak nějak uzavřen ve své vlastní samotě stylizující se podle jejich rodného jména. Na začátku se s rodem seznamujeme jako s jedním z nejvýznamnějších z celého Maconda, je tam spousta postav, které vám přirostou k srdci, a stejně jako ke konci knihy zjišťujeme, že takových postav ubývá, ubývá i povědomí o rodu Buendíů ve městě. Kniha navíc popisuje smrt a stárnutí tak přirozeně a "krásně", že vám to, ať chcete či nechcete, po dočtení nastolí nesmírný klid v duši.

Až se budu opět chtít vytratit z reality, zamířím do Maconda. Ale do toho před banánovou horečkou, železnicí a deštěm. Toho, kde cikáni ukazují led a létající koberce a kde Pietro Crespi učí Amarantu a Rebecu tancovat.

"...A všecko, co v nich stojí, že je neopakovatelné odevždy a navždy, poněvadž rodům, odsouzeným ke sto rokům samoty, se nové příležitosti na této zemi už nikdy nedostane."

Četli jste nějakou z výše zmíněných? Líbila se?

Přečetla jsem krásnou knihu, která mi neskutečně sedla. Příběh o lásce a tmě. Měla jsem ji vyhlédnutou v seznamu 1001 knih, co musíte přečíst, než zemřete, už dlouho. Dlouho, předlouho. A na úvod také nutno dodat, že mě vždycky judaismus a Izrael něčím nesmírně přitahovaly. Až tak, že jsem si minulé léto koupila učebnici hebrejštiny a jala se učit hebrejsky. No. Ale zpátky ke knize.

Pokud máte tedy podobně kladný vztah k tomuto státu s poměrně specifickou historií na Blízkém Východě, je tu velká pravděpodobnost, že Vás kniha bude bavit. Troufám si tvrdit, že to byla jedna z nejlepších knih, co jsem za tento rok četla a děkuji tak moc Dobrým knihám (Odkaz tu!), že mi knihu takto poskytli!

Amos Oz je jeden z nejvýznamnějších současných izraelských spisovatelů, ačkoliv české publikum o něm pravděpodobně většinově neslyšelo, což je velká škoda a myslím si, že by si tu zasloužil určitě větší pozornost, než nyní má. Stejně jako velké množství obyvatel Jeruzaléma, i on je potomkem přistěhovalců z Evropy, kteří evropskou situaci vyhodnotili jako nepříznivou pro jejich budoucí vývoj a usídlili se v "zemi zaslíbené", tedy v Izraeli.

Kniha by se v celkovém měřítku dala považovat za jakési vyprávění o vývoji Izraele. Na pozadí událostí, které Amos Oz popisuje v bezprostředním okolí místa, kde vyrůstal, se odehrávají mnohem větší události, které svým způsobem píší dějiny. Je to ale především příběh o Amosovi (ač jsem někde četla, že jej nechce považovat za svoji autobiografii), o tom, jaké to je ztratit matku a později ztratit i otce.

Proč bych vám ale knihu především doporučila, je jazyk. Je to ten typ knihy, kdy je vám z formulací v knize tak příjemně a jste tak rádi, že jste narazili na špičkovou literaturu, že nechcete, aby příběh někdy skončil, protože jej psal jeden z Pánů Spisovatelů. Je to na dnešní poměry dost komplikovaná kniha, komplexní, plná drobných odboček od tématu, a pro lidi, kteří jsou zvyklí na young adult a obecně jednoduchý jazyk současného mainstreamu, to nemusí být. Pro lidi, kteří se ale zajímají o historii, o náboženství, ale i to, co se dnes ve světě děje, to může být nesmírně obohacující čtení. A já ho všemi deseti doporučuji. Je především nesmírně zajímavé nahlédnout do dějin Izraele pohledem člověka, který to prožíval jako obyvatel a ne jako pouhý pozorovatel.

Na Dobrých knihách je dle mého soudu nesmyslně zařazena do kategorie Scénáře, eseje a úvahy, já bych řekla, že se jedná o klasický román, byť není smyšlený. V závěru bych také řekla, že to rozhodně není kniha na jedno odpoledne, spíš si na ní vyhraďte tak měsíc, abyste ji pořádně strávili...A má smysl si ji koupit už jen kvůli překladu Michaela Žantovského a krásné obálce, kterou má na svědomí Jindřich Janíček.

Pokud jste četli nějaké mé příspěvky na Instagramu (tu) nebo recenzi zde na Sto roků samoty, asi jste poznali, že mám fakt hodně ráda magický realismus. A tento článek nebude o ničem jiném, přestože to bude poněkud jiný odstín magična než ten Márquezův.

Už před otevřením Mistra a Markétky jsem měla tušení, že se mi to bude líbit. Přeci jenom Psí srdce se mi líbilo moc, dokonce si vydobylo jedno z dvaceti míst v mém seznamu maturitní četby, od Mistra jsem tedy čekala víc. Jak obsahově, tak pocitově. V první části knihy jsem si říkala, že jsem možná očekávala až moc, ruské prostředí pro mě totiž bylo větší španělskou vesnicí než kdejaká španělská vesnice. Jména se mi pletla, jediné, co jsem byla schopná nějak oddělit od ostatních byl Berlioz, který si toho v knize moc neužil (spoiler nespoiler, žejo). První půle knihy byla poměrně chudá na magické prvky, až na obřího kocoura a ďábla nic tak prazvláštního.

Název: Mistr a Markétka

Autor: Michail Bulgakov

Nakladatelství: Rybka publishers

Rok vydání: 2016

Ilustrace: Boris Jirků

Překlad: Alena Morávková

Pak ale přišla druhá část, která mě naprosto pohltila. Příběh Mistra a Markétky rozdmýchal magično i v těch nejrealističtějších zákoutích příběhu, chvílemi jsem přemýšlela, na čem pan Bulgakov jel a chvílemi mu záviděla jeho fantazii a to, jak její výplody dokázal přenést na papír. Bulgakov psal dílo několik let a poslední odstavce dokončil pár dní před smrtí. Možná i právě proto (to je ale pouze má domněnka) se to šílenství (nebo genialita?) v knize postupně stupňují, máte při čtení pocit, jako by se ďáblovi vléval život do žil. Máte chuť si zatančit s umrlci na plese, vylétnout nad Moskvu na koštěti a vyvádět skopičiny s Wolandovou svitou.

Pokud máte spisovatelské sklony a toužíte se stát spisovatelem, tato kniha je dle mého názoru skvělý návod na to, jak se píše mistrovské dílo. Bulgakov je Mistrem ruského magického realismu a Mistrem slova. Už jen kvůli krásným slovním spojením bych tuto knihu doporučila. Jeho popisy Jeruzaléma mi budou znít v hlavě ještě dlouho. Nádhera a magie sama.

Po nadšení z Lovce draků jsem se s velkým očekáváním vrhla na o deset let novější román od Hosseiniho A hory odpověděly. Ono častokrát u knih platí, že čím víc od nich očekáváte, tím více jste pak zklamáni. A tohle byl bohužel přesně ten případ.

Název: A hory odpověděly

Autor: Khaled Hosseini

Název v originálu: And the Mountains Echoed

Rok vydání: 2013

Nakladatelství: Argo

Překlad: Miroslava Kopicová

Anotace: Hosseini zasadil příběh opět do své domoviny, do Afghánistánu. Vypráví zde mimo jiné příběh dvou odloučených sourozenců, Abdulláha a Parí. Parí je vychovávána bohatou rodinou, na svého bratra si nepamatuje. Abdulláh oproti tomu vyrůstá v chudobě. Setkají se sourozenci někdy? Který z nich bude mít lepší život? Autor zde popisuje příběhy i jejich blízkých či lidí, kteří nějak souviseli s jejich životy.

Tomuto románu chybí takové to "ono", pocit, že vše zapadlo do sebe a kniha byla napsána přesně tak, jak má být napsaná. To, co znamená genius loci pro určité místo - dělá z obyčejného neobyčejné, magické.

Kniha je složená z několika příběhů - Abdulláha a Parí, Roši, Bábá a Nábího a spousty dalších. Příběhy samotné jsou neskutečně čtivé, ale jako celek to bohužel nefunguje. Měla jsem při čtení pocit, že autor sesbíral náhodné příběhy, které se snažil nějakým způsobem spojit, ale neúspěšně. V momentě, kdy Vás jeden příběh konečně pohltí, je najednou useknut, a žezlo je předáno jinému, do kterého opět máte problém se dostat. Příběhy spolu sice souvisí, to ano, ale tak nějak podivně, jako by každá postava plynula vzduchoprázdnem, najednou o kus dál zahlédla druhou, povědomou, postavu, ale dřív, než se stihnou chytit, plují každá dál. A nestihnou si ani zamávat.

O každém příběhu bych mohla říct, že byl můj oblíbený. Ale dílo jako celek rozhodně ne. Prostředí tak exotické a zajímavé, když jsem se s ním seznámila v Lovci draků, a tak podobné a nevýrazné, když jsem se do něj vrátila v Horách. Na druhou stranu musím dát Hosseinimu body za to, jak úžasně dokáže vykreslit vztah mezi dvěma lidmi. O to větší škoda je, že to vše nedokázal propojit.

Kniha to rozhodně není špatná. Není ani výborná. Je prostě průměrná a snadno zapomenutelná. Není v tom ani žádné poselství, které by se snažila předat. Doporučuji proto spíše přečíst Lovce draků, který za přečtení určitě stojí.

"Pro tebe třeba tisíckrát."

Dnes jsem si pro vás připravila článek o Lovci draků. Asi nejznámější kniha od Khaleda Hosseiniho, která přibližuje jeho dětství v Kábulu, hlavním městě Afghánistánu. Jedním z důvodů, proč mě tak baví číst je to, že přestože jsem fyzicky doma, v Praze, moje duše se může podívat na nejrůznější místa a může cestovat, jak se jí zalíbí. A v Hosseiniho Afghánistánu se jí zalíbilo moc.

Název: Lovec draků
Autor: Khaled Hosseini
Název v originále: The Kiterunner
Nakladatelství: Leda (2009)
Počet stran: 384
Anotace: Částečně autobiografický román, který vypráví příběh Amíra a Hassana. Ti vyrůstají v 70. letech v Kábulu, v Afghánistánu, v jednom domě - Hassan jako syn služebníka, Amír jako syn bohatého majitele. Kamarádí se spolu, přestože oba pocházejí z jiných poměrů. Jejich cesty se po ovládnutí Kábulu Talibanem rozdělí, Amír se s otcem odstěhuje do USA. Zde je za několik let život jeho otce naplněn a Amír se vrací do Kábulu, aby zjistil pravdu o vztahu s Hassanem a jakou roli v tomto vztahu hraje i jeho otec. Kniha na pozadí příběhu vykresluje kábulské socio-ekonomické prostředí a politické události několika desítek let.

Je to geniální kniha. A to musím říct, i když od ní po dočtení odcházím s rozdrásanými nervy a emocemi zmlácenou duší. V průběhu si říkáte, co horšího se ještě může stát, ale ono se to tak nějak stupňuje, že knihu opouštíte psychicky úplně vyčerpaní. A to z ní dle mého názoru dělá vynikající knihu.

Kromě toho se mi nesmírně líbilo vykreslení vztahů, ať už Amíra s Hasanem, bábou a nakonec i se Sohrábem. Lehce mi to asi právě těmi vztahovými zápletkami připomínalo Steinbecka. Dobře napsanou knihu mimo jiné podle mě poznáte i tak, že každá postava má opravdový charakter, nejsou ploché, nesplývají. Působí jako byste četli o někom, koho jste právě poznali a kdo vás nesmírně zajímá.

Dále mi knížka dost poupravila pohled na Afghánistán a jeho vývoj v posledních několika desítkách let. Z mého dětství si Afghánistán vybavuji hlavně z útržků večerních zpráv, a to nebyly samozřejmě dobré zprávy. Vlastně i v současnosti slýcháme jen to špatné, co se tam děje. Možná i právě proto je zajímavé jej poznat z té druhé strany, od člověka, který tam vyrůstal, Kábul pro něj znamenal domov a milované místo a ne pouze válku a teroristické útoky.

Když Amír popisoval, jak běhali s Hasanem na kopec, trhali tam granátová jablka a listy stránek, jež Hasan číst nemohl, se ve větru otáčely, měla jsem konečně pocit, jako bych poznala ten pravý Afghánistán. Ten, na který Amír i bába s láskou vzpomínali. A jako bych tam byla s nimi. Skoro jsem při čtení cítila, jak se mi na jazyku rozplývá právě rozkousnuté granátové jablko a jak utíkám s Amírem a Hasanem proti větru. Krása.

Pages

Sledujte mě

Prohledat tento blog

Facebook

Blog Archive

Čtenáři

Top příspěvky