Říjen byl pro mě také ve znamení nové spolupráce s Knižním klubem, na začátku října mi přišly skvělé novinky, které si Euromedia připravila na měsíc září. A jelikož co se týče knih, mám vždycky trochu velké oči, přišlo mi celkem 5 kousků. První z nich můžete vidět na fotce, Sophie Hannah se toho očividně nebála a vytvořila úplně nový příběh s Herculem Poirotem. Agatha Christie samozřejmě byla a nejspíš vždy bude jen jedna. I tak to ale zpětně hodnotím jako povedený pokus o pokračování příběhů s roztomilou belgickou legendou, která si poradí s každou záhadou. Během čtení jsem si uvědomila, že Sophie má díla z pera Agathy dobře nastudovaná,  dle mého soudu se Hercule chová přesně, tak jak má. Možná to mi ve výsledku kazilo dojem z celého díla, co si vzpomínám, v každém díle s Poirotem jsem našla něco, co mě příjemně překvapilo a co danému dílu dodalo určitý šmrnc. Pokud ale máte načtenou celou bibliografii Agathy a chcete se vrátit do prostředí anglických čajů s mlékem, dob, kdy ženy a muži nosili klobouky, a kdy i cesta vlakem byla tak trochu dobrodružství, nebude Záhada tří čtvrtin krokem vedle. Zápletka dobrá, i když ne geniální ve stylu Agathy, jazykově i dějově povedené, za mě ano!

Nech mě jít. Magický příběh z Nakladatelství Domino o cestě za eutanazií, hodně neobvyklý způsob zpracování tématu, ale o to lépe to na čtenáře, tedy mě, fungovalo. Vyprávění z pohledu syna, který veze svého otce trpícího amyotrofickou laterální sklerózou do švýcarského Curychu za asistovanou sebevraždou, nemohlo být než silné čtení. O této nemoci, nejčastěji nazývané ALS, jste určitě v posledních letech spoustu slyšeli. Asi nejznámějším případem ALS byl vědec Stephen Hawking, nevyhnula se ani našemu bývalému premiérovi Stanislavu Grossovi...Největší kvalitou této knihy je ale naprosto kouzelné vykreslení lidskosti v té nejčistší podobě, jaká může být. Podstata cesty je samozřejmě smutná, o tom, zda se nakonec pro eutanazii pan Lasker rozhodne či ne, vám tu vyprávět nebudu. Budu vám vyprávět o těchto věcích: O spoustě vtipu, černého humoru, dobrého francouzského vína a závodů na invalidních vozíčcích kolem prehistorických jeskynních maleb. Místy mi to připomínalo Wild od Cheryl Strayed, co se týče filosofických pasáží o vyrovnání se se ztrátou blízkého člověka, místy tou lidskostí a životem filmové Nedotknutelné. Bylo to lidské, rodinné, dojemné, hřejivé, filosofické, až metafyzické. Edward Docx je rozhodně stoupající hvězdou na britském literárním nebi!

Trainspotting je nejen podle mýho názoru fakticky kultovní záležitost. Hustý, čéče, víšjak, né? Dyž sem četla vo těch kocourech jménem Spud, Renta, Sifon nebo Franco, jako trvalo mi se do celý tý záležitosti dostat, víšjak prostě. Ale pak mě to teda jako chytlo, tajdleta věc. Činaný kočkodáni, to ti povim. Černočernej humour, normálně sem se tlemila, dyš si na to ale spomenu, tak mě tak jako mrazí víšjak, maníci, co se fakt moc snažili dostat ze zajetejch kolejí svejch rodičů, né? Jako chápu je, čéče, ale byla z toho cejtit taková beznaděj, čim dál věčší, AIDS, herák, spousta násilí víšjak, strašně jako zoufalý lidi, který si mohli zvolit né? A zvolili si nevolit život, aby měli tu štreku co nejrychlejc za sebou, já se jim jako nedivim, žili tak jak uměli čéče. Tadle knížka byla fakticky dekadentní jízda, to ti povim, a to sem jí neukradla. Prostě žůžo. Jó a má to jako na svědomí ňáký fakt hustý nakladatelství Argo!

"Choose Life. Choose a job. Choose a career. Choose a family. Choose a fucking big television, choose washing machines, cars, compact disc players and electrical tin openers. Choose good health, low cholesterol, and dental insurance. Choose fixed interest mortgage repayments. Choose a starter home. Choose your friends. Choose leisurewear and matching luggage. Choose a three-piece suit on hire purchase in a range of fucking fabrics. Choose DIY and wondering who the fuck you are on Sunday morning. Choose sitting on that couch watching mind-numbing, spirit-crushing game shows, stuffing fucking junk food into your mouth. Choose rotting away at the end of it all, pissing your last in a miserable home, nothing more than an embarrassment to the selfish, fucked up brats you spawned to replace yourselves. Choose your future. Choose life... But why would I want to do a thing like that? I chose not to choose life. I chose somethin' else. And the reasons? There are no reasons. Who needs reasons when you've got heroin?"

Jak to tak už bývá u sbírek povídek, vždy jsou tam slabší a silnější kousky. A ty těžce průměrné. A platilo to i u sbírky Až se zamiluju. Několik povídek z pera zvučných jmen současných literátů i těch méně známých tvoří celkově příjemné, oddychové dílko, které přečtete jedním dechem. Největším paradoxem je zde ale to, že právě ta jména, která vás nalákají na čtení, protože je přeci znáte, jsou ti autoři, kteří vás nejvíce zklamou. Michal Viewegh, Aňa Geislerová, Petra Soukupová, děkuji, nechci. Nejslabším prvkem sbírky byl nepochybně právě Viewegh prezentující nám další obyčejnou situaci, absurdní jeho podivným stylem, nepravděpodobnou, políbenou zašlou slávou. Příjemným objevem pro mě byla Hana Lasicová a Jaroslav Rudiš, Miloš Urban byl pro mě literárním pohlazením jako vždy. Za nejvýraznější počin považuji povídku Marka Epsteina o cestě do Santiaga do Compostela. Dobrá povídka je ta, kterou si i po téměř měsíci pamatujete, a to tato je. Hrála přesně na ty tóny, na které měla. 

Hry bez hranic byly hodně, hodně zajímavé. Tak zajímavé, že to musím hodnotit jako jeden z nejvýraznějších českých počinů tohoto roku. Útlá novelka, která ale zpracovává tolik aktuálních témat, že jsem pak kroutila hlavou, jestli jsem skutečně přečetla jen 150 stran, které kniha má. Bez ostychu se dotýká spousty témat, která dnes probíráme jak nad sklenkou vína, tak slýcháme z večerních zpráv. Uprchlická krize, migranti, nejrůznější paradoxy dnešní doby přehlcené technologiemi, domlouvání randíček přes Tinder, lenost pracovat, to vše zabalené do pořádné dávky sarkasmu a ironie. Především z toho ale mrazí. Dojem generační zpovědi, který z toho i několik dní po přečtení mám, mě zdaleka neopustil. Snaha mojí a o něco starší generace udělat co nejméně práce za co nejvíc peněz a pak se bavit, protože proto tu přece jsme, je v téhle knize cítit z každého písmena, čárky i tečky. Mrazivé, zábavné, ale poučné - nutí to čtenáře totiž zamyslet se nad vlastní maličkou existencí.

Tuhle novinku si mimo jiné k výročí založení republiky pro nás připravilo Nakladatelství Grada. Mlýn je románovým debutem autora velkého množství pohádek a příběhů pro děti Michala Vaněčka. Dle mého soudu se jedná o velice povedenou románovou prvotinu, která se na české literární scéně zajisté neztratí! Vypráví příběh dvou bratrů, kteří dají svému otci slib, že se za žádné situace nevzdají mlýna, který jim před smrtí svěřil do opatrování. Je to především příběh o neskutečné síle dvou osobností odolat všemu negativnímu, co prošlo územím naší republiky za posledních sto let. Hodně nezvyklým prvkem v knize jsou úryvky z Rudého práva, kterým je celý příběh protknut a ač dobře, tak děsivě dokresluje atmosféru tehdejší doby. Neskutečně dobře napsané. Napsané tak skvěle, že jsem si téměř na každé straně říkala, jak jsem vděčná za svobodu, kterou tu teď máme. 

Odkaz na knihu: www.grada.cz/mlyn 

Na přelomu září a října jsem přečetla dvě knihy ze Slovartu, které má na svědomí John Boyle - Chlapec na vrcholu hory a Chlapec v pruhovaném pyžamu. O druhé zmíněné jste určitě slyšeli, kromě úspěšné knihy byl před pár lety podle ní natočen také film. Příběh o devítiletém chlapci, který se musí z Berlína odstěhovat na venkov, k Aušicu, jak koncentračnímu táboru Auschwitz říká. Vůbec nechápe, co jeho tatínek dělá za práci, proč je pro něj tak důležitý Fíra, jak říká Vůdci, a už vůbec! nechápe, proč z okna vidí plot a za ním spoustu lidí, kteří za nimi nemohou jít. A tak se k plotu, na průzkum jako každý správný devítiletý průzkumník vydá. A seznámí se s chlapcem v pruhovaném pyžamu. Mrazivá a geniální myšlenka, které lehce ubírá styl, jakým Boyle píše. Bohužel se domnívám, že myšlenka knihy je lepší než kniha samotná, je psaná pro mladší čtenáře než jsem já a ten geniální plot twist je zpracován asi tak na 2 stranách...Ale i tak to za to stojí! 

 Druhý příběh o chlapci, tentokrát o jiném chlapci, je kniha Chlapec na vrcholu hory. Dle mého názoru mnohem povedenější zpracování nápadu, lze z toho vycítit, že autor už si je jistější v kramflecích, co se spisovatelského řemesla týče. Tentokrát nám přibližuje příběh chlapce, kterému zemřou oba rodiče, stráví nějaký čas v sirotčinci a nakonec si ho jeho teta vezme pod svá křídla do domu, kde dělá hospodyni. Tím domem není nic jiného než Orlí hnízdo, ve kterém čas od času přebývá Adolf Hitler. Co mi na tom přišlo šílené (a dobře napsané) byl ten posun osobnosti. Do Hnízda přišel jako malý, nevinný chlapec a odcházel z něj jako stoupenec Hitlerovy fašistické ideologie, špatně vychovaný jedinec obdivující Vůdce, jednoduše amorální a zkažená zrůda, která je schopna udat svoje nejbližší. Pokud tedy váháte, co z Boylovy tvorby vybrat, sáhněte spíše po tomhle díle. Bez servítek nastiňuje, co se stane, když má člověk přístup pouze k jednomu (špatnému) druhu informací. 

Barnesova Flaubertova papouška jsem měla na seznamu k přečtení strašně dlouho. Vytipla jsem si ho v knize 1001 knih, které musíte přečíst než zemřete, ale vždycky jsem nakonec sáhla po něčem jiném. Životopis, to bude nuda, říkalo mé Barnesem nepolíbené já. Tak teď první polibek proběhl a je z toho láska na celý život. No. Někdy se to tak stane. Možná se časem rozejdeme, ale zatím mě baví - proto vám taky musím říct o Rovinách života! Barnesovo dílo podle mě někomu strašně sedne a někomu vůbec. Ne že by se jednalo o kontroverzní dílo, spíš jde asi o to, co od čtení a literatury obecně očekáváte. Tahle útlá knížečka je o ztrátě blízkého člověka. Nesedne tak podle mě především těm, kteří ztrátu nezažili nebo si ji minimálně neumí patřičně představit. A jak tušíte, patřím do prvního tábora a Julian mi fakt dal zabrat. Je to o spojení lidí, o jejich oddělení, o konečné ztrátě, která čeká v životě každého z nás.

Barnes píše:

"Něčí smrt sice znamená, že dotyčný už nežije, ale rozhodně to neznamená, že už není." 

Co dodat. Píše o smrti. O tématu, kterému se běžná společnost (minimálně česká) strašně ráda vyhýbá. I pro mě je jednodušší se tomuhle tématu vyhnout, abych tím ochránila sebe i ostatní. Ale on má ten Barnes pravdu. Dnešní společnost je v tomhle fakt podivná. Když na zesnulého přijde řeč v konverzaci, vždy se všichni snaží strašně rychle z toho vybruslit na něco více odlehčeného. Jeho vyrovnávání se se ztrátou jeho ženy pro mě bylo jedním z nejkrásnějších a nejinteligentnějších vyznání, jaké jsem kdy na stránkách knih našla. Jeho ženě, která ho 37 dní po vyřčení děsivé diagnózy opustila. Ale není to jen o tom. Je to o horkovzdušných balonech, o fotografii, o herečce Sarah Bernhardtové a spoustě dalším. Je to poetické. Metaforické. Hluboké. Je to čistý Barnes, Angličan milující Francii a svoji zesnulou ženu.

Na závěr tady mám takovou třešničku na dortu, na kopec beletrie jeden kousek literatury faktu. Není člověk, co by neznal Steva Jobse nebo Apple. Tuhle bichli jsem dostala k recenzi z Grady, samozřejmě slavný životopis Waltera Isaacsona o tomhle vizionáři už asi nic nepředčí. Na druhou stranu to ale není literatura, která by byla ztrátou času, spíše hezky dokresluje to, co už se čtenář dozvěděl v Isaacsonovi. Přibližuje jeho život zase z jiných úhlů pohledu, místy to pro mě nebylo moc čtivé, inspirativní ale jako celek ano, takže pokud máte rádi produkty Applu, baví vás kreativní lidé a vizionáři, tohle si určitě přečtěte.

Tímto kouskem se pro měsíc říjen loučím, beru si čaj a další knihu... a snad se tu s vámi potkám dřív než u článku se shrnutím za listopad! :)