Jsou oblíbené knihy, knihy milované a knihy osudové. Následující výčet je souhrnem deseti mých osudových knih. Kroutíte hlavou nad tím, co dělá knihu osudovou? Tváří se nenápadně. Tváří se jako každá jiná a někdo s odlišným vkusem by vám i klidně pověděl, že ta kniha opravdu je každá jako jiná. Ale stejně jako v románech z červené knihovny potká hlavní hrdinka svou osudovou lásku, tyto knihy vám změní život. Změní vás. Změní vám žebříček hodnot, celý vám ho zbourá a postaví znova. Stejně jako když osudová láska nevyjde. Akorát že ta kniha vyjde teda, žejo. Rostete s ní během čtení, rostete, když o ní později přemýšlíte, knihy osudové jsou důvodem, proč lidé píšou a chtějí psát knihy. Dnes vám přináším prvních 5, těch "nejosudovějších z osudových".
...Ta nejosudovější ze všech. Pokaždé v ní najdu něco nového, novou rovinu příběhu, díky které mě román nepřestane fascinovat a vždy mě dostane něčím jiným. Zatím jsem ji četla třikrát. A pokaždé to byl vlastně jiný román. Ve čtrnácti mě dostala ta základní, na svou i (snad) dnešní dobu šokující linie příběhu - Humbertova záliba v mladých dívkách. V šestnácti psychologický podtext, to, že to není jen příběh o vztahu čtyřicátníka a nymfičky, ale spíše o tom, co se děje mezi řádky. A v osmnácti, když mi po pročítání stránek došlo, jak smutný a hořký příběh to je. Těžko říct, zda jsou hlavní postavy politováníhodné, zda si své osudy zasloužily...Pravdou ale zůstává, že je to literární skvost a o tom, jednou takhle psát, si zatím můžu nechat jen zdát.
„Lolita, light of my life, fire of my loins. My sin, my soul. Lo-lee-ta: the tip of the tongue taking a trip of three steps down the palate to tap, at three, on the teeth. Lo. Lee. Ta. She was Lo, plain Lo, in the morning, standing four feet ten in one sock. She was Lola in slacks. She was Dolly at school. She was Dolores on the dotted line. But in my arms she was always Lolita. Did she have a precursor? She did, indeed she did. In point of fact, there might have been no Lolita at all had I not loved, one summer, an initial girl-child. In a princedom by the sea. Oh when? About as many years before Lolita was born as my age was that summer. You can always count on a murderer for a fancy prose style. Ladies and gentlemen of the jury, exhibit number one is what the seraphs, the misinformed, simple, noble-winged seraphs, envied. Look at this tangle of thorns.“
2. Růže pro Algernon (Daniel Keyes)
Že nejde vědeckými experimenty snížit či zvýšit IQ jedince? Ale jde. Přečtěte si Růži pro Algernon a uvěříte sami. Strhující román, díky kterému si uvědomíte hodnotu toho, že můžete číst, psát a vlastně žít “normální život”. Příběh Charlieho Gordona vám roztrhá srdce na tolik kousků, že je ještě po přečtení budete sbírat ve škvírách své duše. Bylo mi Charlieho strašně líto a také byl jedním z nejmoudřejších lidí, které jsem kdy na stránkách papíru měla čest poznat. Daniel Keyes mi zlomil srdce a nechám si ho od něj zlomit třeba tisíckrát.
“Jedu teď dolů po pohyblivých schodech. Když budu jenom stát, dojedu až dolů, ale když začnu běžet, třeba aspoň vydržím na jednom místě. Důležité je pořád upalovat nahoru, ať se děje, co se děje."
Ach, já a magický realismus. Láska na celý život. Láska na první pohled, na poslední pohled, na každý a kterýkoli pohled, jak by řekl Nabokov. Magický realismus jižní Ameriky a ruský je hodně jiný. Bulgakův je více absurdní, zábavnější, méně živočišný. Nedokážu říct, který je lepší. V obou případech to pro mě ale byla literární jízda života a životem. Šílenství či genialita se v knize postupně stupňují, při čtení máte pocit, jako by se ďáblovi vléval život do žil. Máte chuť si zatančit s umrlci na plese, vylétnout nad Moskvu na koštěti a vyvádět skopičiny s Wolandovou svitou.
Asi si říkáte, o čem kniha vlastně tedy je. Děj vám tu samozřejmě vyprávět nebudu, od toho tu nejsem - vyzrazovat zápletku je vážně na nic. Co vám ale můžu říct je to, že je to příběh novodobého Fausta, zasazený do třicátých let 20. století. Příběh šílený a zároveň šíleně dobře napsaný. Příběhem se zároveň prolíná vyprávění o Pilátu Pontském a Ješuovi Ha-Nocrim. Ptáte se, o kom je řeč? Ješua Ha-Nocri, někdy zvaný Ježíš Nazaretský, ukřižovaný na Golgotě. Alfa a omega křesťanských nauk, tedy to poslední, co byste v magickorealistickém díle o ďáblovi hledali. A možná právě v tom spočívá jeho genialita. A pokud se chcete dozvědět více o tom, proč je tam zrovna Pilát a Ježíš, nezbývá vám než si knihu až do posledního odstavce přečíst!
„Nikdy o nic neproste! Nikdy, slyšíte, a zvlášť ne ty, kdo jsou mocnější než vy. "
4. Na východ od ráje (John Steinbeck)
Od prvního přečtení jednoho ze Steinbeckových drahokamů už uběhlo pár let a životem mi proletělo velké množství příběhů, příběhů, které byly v lecčem zajímavější a více fascinující než Na východ od ráje. Dlouhodobě si u mě ale drží první příčku, co se týče jazyka. Pro mě je to mistr slova. Mistr s velkým M. Ještě jsem nenarazila na nikoho, kdo by psal líp. Když čtete Na východ od ráje nebo Toulky s Charleym, cítíte všechny vůně, které popisuje. Cítíte, jak se smaží ryba na plotně, jak si vítr v Salinas hraje s trávou a ohýbá ji, zhmotňuje se před vámi hlína, kterou Aron s Calebem prošlapávají. Je to rajská hudba pro vaši hlavu. Děj ve zkratce: Příběh Arona a Caleba, dvou bratří, je paralelou na biblický příběh Kaina a Ábela. Celým příběhem se prolíná myšlenka hebrejského slova timšel. Timšel = můžeš, odkazující na fakt, že každý máme na tomto světě možnost vybrat si mezi dobrem a zlem.
“All great and precious things are lonely.”
5. Sto roků samoty (Gabriel García Márquez)
Bible magického realismu. Nadpozemské prvky existují vedle těch pozemských tak přirozeně, že se nad povídání s duchy, Melquíadesem předpovězenou budoucností rodu Buendíů a tím, jak se jejich osud stále dokolečka opakuje, vůbec nepozastavíte. Sága rodu Buendíů je mistrovské dílo. Nedá se o nich mluvit jako o rodině, protože každičký člen je tak nějak uzavřen ve své vlastní samotě stylizující se podle jejich rodného jména. Na začátku se s rodem seznamujeme jako s jedním z nejvýznamnějších z celého Maconda, je tam spousta postav, které vám přirostou k srdci, a stejně jako ke konci knihy zjišťujeme, že takových postav ubývá, ubývá i povědomí o rodu Buendíů ve městě. Kniha navíc popisuje smrt a stárnutí tak přirozeně a "krásně", že vám to, ať chcete či nechcete, po dočtení nastolí nesmírný klid v duši.
Až se budu opět chtít vytratit z reality, zamířím do Maconda. Ale do toho před banánovou horečkou, železnicí a deštěm. Toho, kde cikáni ukazují led a létající koberce a kde Pietro Crespi učí Amarantu a Rebecu tancovat.
"...A všecko, co v nich stojí, že je neopakovatelné odevždy a navždy, poněvadž rodům, odsouzeným ke sto rokům samoty, se nové příležitosti na této zemi už nikdy nedostane."
Četli jste nějakou z výše zmíněných? Líbila se?
